Akademický malíř Karel Hojden

František Teska: Návštěvou u akad. malíře K. Hojdena.

(tento rozhovor byl uveřeněn na pokračování v časopise Od stříbrných hor, ročník V., v číslech 1, 2 a 3 v r. 1932)


O letošních prázdninách jsem navštívil akademického malíře Karla Hojdena v jeho útulném domě v Příbrami, v ulici „U sv. Jana”, odkud se rozevírá širý pohled na březohorské doly, horu Třemošnu a vzdálené drahlínské hřebeny Brd. Mistr právě kreslil na litografický kámen uhlem havířský portrét p. Boušky, jenž mu trpělivě seděl oblečen jsa v hornickou „perkytli“ s parádní čakou na hlavě.
Našim čtenářům jsou známy Hojdenovy kresby velmi dobře, neboť již od prvního ročníku objevovaly se jeho obrazy v našem časopise.
Kromě ilustrací ke Kášově povídce „Káča“ mají všecky námět hornický. Hojdenovo je i záhlaví našeho časopisu.
Hojden je náš rodák, je malíř hornického kraje příbramského. Přilnul k němu jako věrný jeho syn. A láska k němu dýše také z jeho kreseb.
Zajímalo mne dověděti se, a bude snad i vás zajímat, které byly pohnutky, jež přiměly Hojdena k návratu domů, kdež se usadil trvale. Proto jsem tedy k němu přišel a požádal ho o rozmluvu s úmyslem, že ji sdělím čtenářům tohoto časopisu.
Mistr mně otevřel upřímně své nitro a svéráznými větami umělce vypravoval mi ve dvouhodinové rozmluvě, doprovázené ukázkami svých prací, dosavadní svůj život a pověděl mnoho o své tvorbě. Položil jsem mu mnoho otázek, na něž mně odpovídal. Pokusil jsem se tento rozhovor (neboli interview) zde opakovati.

Kterou malířskou technikou pracujete?
Jsem malíř grafik. Grafické dílo je obraz buď rytý neb leptaný do měděných desek, anebo kreslený neb rytý na litografický kámen (kamenokresba). Mám-li dělat důležitější věc, na níž mi záleží, konám k ní dříve kresebnou studii (někdy i několik studií) a na základě těchto přípravných prací řeším teprve obraz tou neb onou technikou.
Nejvšeobecnější technikou je lept. Druhý způsob grafické techniky je aquatinta, potom mezzotinta a čtvrtá technika je suchá jehla jako nejobtížnější technika grafická. Jmenovanými technikami grafickými se obrazy ryjí nebo leptají do měděných desek. Další způsob grafického vyjadřování malířského je kamenokresba čili litografie. Také dřevoryt a linoleoryt patří ke grafickým způsobům kreslířským. Těchto posledních dvou technik grafických nepěstuji. Nevyhovují mým uměleckým požadavkům, neboť podle mého názoru nedovolují, aby se jimi umělec plně vyjádřil.

Kde jste prožíval, mistře, dobu svého mládí?
Mým rodištěm jsou Březové Hory, kde jsem se roku 1893 narodil, a v tomto hornickém městě jsem prožil jako dítě havířské se svými sourozenci a druhy dobu svého dětství a mládí. Vzpomínky na probíhačky ve drahách a v polích na pastvě (pásával jsem tam kozu a hráli jsme si na vojáky, četníky, dělali ohýnek), dosud ožívají ve mně a byly mi inspiračním zdrojem kreseb zemědělských, neb tehdy v dětství jsem se s přírodou nejvíce sžil.
V době studií u prof. Švabinského jsem také nejvíce kreslil zemědělské motivy, a to doma, vždy o prázdninách a na podzim, vraceje se do Prahy přes Knínsko a Svatojánské proudy. Touto cestou jsem končíval několikrát prázdniny.

Jak a kde jste studoval?
Jako absolvent měšťanské školy v Příbrami vstoupil jsem r. 1909 do umělecko-průmyslové školy v Praze a tam jsem studoval tři léta na oddělení všeobecném a rok další na speciální škole prof. Jak. Schikanedera a K. Spillara. Poté jsem přešel na akademii výtvarných umění v Praze, vykonav zkoušku do speciální školy pro grafická umění a malířství prof. Maxe Švabinského. Válka přerušila mi studia; byl jsem odveden. Ale malířství mně zachránilo na vojně život. Po celou dobu války mohl jsem kresliti. Kreslil jsem portréty (podobizny), typy ruských zajatců a velkým dílem z té doby je největší můj lept „Cheb“.
Po převratu jsem pokračoval v přerušených studiích u prof. Švabinského. U něho jsem byl nejlepším portretistou. Říkával mi: „Vy jste ten, v němž se mi zalíbilo“. Remibrandtovy lepty byly mi nedostižným ideálem. Studia na speciální škole u Švabinského jsem skončil r. 1921, takže jsem pobyl u něho celkem 4,5 roku.

Co jste dělal po studiích?
Zůstal jsem rok v Praze a portrétoval. Byl to rok trpké zkoušky. Další rok jsem prožíval v malířské práci u továrníka Zlatníka ve Dvoře Králové nad Labem. Tu jsem pracoval o rodinných portretech*) a mysliveckých motivech. Kreslil jsem ptactvo: sluky, bažanty, hrdličky, potom srny, stromy a j. Později ve Slezsku jsem v tom pokračoval. Doma o prázdninách jsem vždycky pracoval ještě náměty zemědělské.
V té době, v l. 1919 až 1920, obdržel jsem po prvé dovolení sjeti do Anenské šachty a zde jsem kreslil první své hornické studie. Byly to obrazy: Hloubení jámy, Březohorští havíři, Horník a řada skizz do náčrtníku, jež jsem Zpracoval později (narážiště, Mariánský důl, pohledy na Břez. Hory a j.).
Obdržev Hlávkovo cestovní stipendium, odejel jsem ke krátkému pobytu do Itálie. Byl jsem v Benátkách, ve Florencii a Pise. Umělecké poklady Florencie zanechaly ve mně nejhlubší dojmy. Viděl jsem obrazy slav. italských malířů: MichelAngelovy, Leonarda da Vinci, Ccigolovy a j. A pak přišla Paříž. Návštěva Paříže znamená pro mne počátek nového, druhého období mé umělecké činnosti.

Jak jste žil a pracoval v Paříži?
Do Paříže jsem odejel r. 1923 a pobyl jsem tu s malým přerušením celý rok. Bydlil jsem tu v podkrovní světnici blízko slavné historické obrazárny pařížské — Louvru. Již časně zrána jsem Louvrem procházel, prohlížel a studoval jeho umělecká díla. Oblíbil jsem si tu zvláště obrazy Jeana Francoise Milleta pro jejich zemědělské náměty. S počátku jsem viděl lesk a nádheru Paříže, jež mne ohromovala. Kreslil jsem motivy z Touileries (zahrady před Louvrem), jejich návštěvníky, hrající si děti, spáče, sochy a j., motivy z Montmartru, Pantheonu, Louvrů, z ulic. Později při náhodných potulkách vypozoroval jsem život pařížské chudiny. Podnikal jsem výlety do bližšího i vzdálenějšího okolí pařížského, jako do Versailles, Fontainebleau, Saint Cloud, Chartres i dál do měst francouzských (Grenoble) a dělal si náčrty. Ukáži vám tři náčrtníky, plné těchto kreseb z Francie. Je to z valné části nezpracováno.

Kde jste žil po návratu z Paříže?
Po ročním pobytu v Paříži navštívil jsem Slovensko a Podkarpatskou Rus a zdržel jsem se tu asi tři měsíce. I odtud jsem přivezl mnoho kreseb, jež jsem i zpracoval (Dráteník, Chalupy na Podkarp. Rusi a j.).
V.r. 1924 jsem přijal místo smluvního profesora kreslení na gymnasiu v Hlučíně a pak v českém Těšíně. Pobyl jsem tu čtyři roky, pátý rok jsem učil v Třinci na měšťanské škole. Ve Slezsku mne kresebně upoutaly tamní motivy a dělal jsem je různými technikami. Díla ta visí též v mém atelieru (Slezská chalupa, Třinecké železárny a j.). Fáral jsem tu také v uhelných dolech v Prostřední Suché.

Proč jste se rozhodl usaditi se doma a jaký je váš umělecký vztah k rodnému kraji, hornickému Příbramsku?
Touže dělat jen pro sebe, nedělit se s jinou prací o čas, jejž jsem chtěl věnovat jen a jen tvůrčí činnosti, rozhodl jsem se usadit se trvale ve svém rodném kraji, kde jsem si již roku 1927 postavil domek v Příbrami. A tak od prázdnin r. 1929 jsem „doma“. Začal jsem dělat „havířinu“, t. j. obrazy Z příbramských dolů a ze života příbramských havířů. Vždy, kdykoliv jsem se na prázdniny vracíval domů k matce a sestrám, do naší světnice a na Březové Hory k dolům, v nichž můj otec celý svůj věk pracoval, když jsem viděl komíny a haldy březohorské a cítil snad i ten pot havířské práce (pocit z dětství, když otec přišel z díla a svlékal šat), zaujalo mne to tak, že jen nerad jsem vždy odjížděl za chlebem do ciziny. Vždyť jsem tam (v Praze, Paříži) i hodně zkusil a proto později jsem tolik po domovu toužil a umínil jsem si vrátit se ke svým havířům a dolům březohorským.
Už když jsem po prvé sjel do březoh. dolů v r. 1921 a zřel u skály postavy pracujících havířů, polonahých, začernalých, s bludičkou světla, zavěšeného na skále, vzpomněl jsem si na otce, že právě tak skrčený, potem zalitý a zaprášený pracovával. Nevýslovně mne to „chytlo” a dojalo. „Havířina” je mi drahá proto, že už jako dítě jsem to do sebe vstřebával, vdechoval, a proto jsem se k ní vrátil a bohdá do smrti ji budu dělat. Mám za to, Že jsem se našel ve své tvorbě právě návratem do hornického svého rodného kraje. Vidím cíl svého života již pevně před sebou.

Povězte mi o své tvorbě zde v Příbrami, co jste již udělal a co právě tvoříte?
Návratem domů končí druhé a počíná třetí období mé umělecké činnosti. Přechod k novým motivům hornickým nebyl náhlý. Nakreslil jsem Příbram, haldy s Březovými Horami, několik krajin a zpracoval jsem některé věci podle studií, jež jsem roku 1921 načrtl v dolech. Vyžádav si poté svolení báňského úřadu ke sjíždění do březohorských bání, mohl jsem dokonale poznat podzemí našich dolů a studovat je soustavně. Umazán a zpocen jako každý havíř v „zdůlu“ prodral jsem se stlačenými starými chodbami a kreslil jsem i v takových místech v dolech březohorských, kam se návštěva nikdy nedostane.
Když jsem spatřil v šachtě hloubení a poval lezný („fárunk“), připomnělo mi to starou hornickou píseň „Kahanec na palci, po práci znoji vylezem nahoru k milence svojí…“. Pojal jsem náhle myšlenku zobrazit a vyřešit nejkrásnější motivy z našich hornických písní, které znázorňují horníkovo těžké povolání, jeho život podzemní i rodinný, jeho radosti i smutky. Tak počaly vyrůstati pro mne radostné studie ke grafickým pracím, jež budu rýti do měděných desek. Budu je dělati grafickou technikou, zv. suchá jehla. Bude jich celkem patnáct. Hotových jich mám již dvanáct. Řeknu vám jich názvy: 1. Uchop se každý kladiva a měj se k dolování, 2. Rozejdi pak se s předrahou, 3. Kahanec na palci, po práci znoji vyjedem nahoru k milence svojí, 4. Nahoře sluníčko, zelený luh, 5. S panama se vodíte, 6. Po hospodách chodíte, 7. A když přijde pondělíčko, zas do díry musíte, 8. Ekvipáž na štrece, tam pěkně jede se, 9. Vždyť vrátím se zas k tobě, 10. A je-li vůle Tvá, bych nevrátil se já, 11. Utěš mně milku moji, s níž duše má se pojí, 12. A když práce naše dokonána… Připravuji ještě tyto obrazy: 13. Zvonek nám zapláče do snů a tuch, 14. Skřítek ho všude provází, 15. A když poslední chvíle nám zaznívá z noci temné…
Toto dílo je dosud mou největší prací, tvořím je nejdéle ze všech. Rytí do měděných desek vyžádá si ještě mnoho času. Tuto velkou práci mám nejraději, neb do ní vkládám i své zážitky z dětství a nejsem vázán stroze předlohou. Ovšem příbramský život havířský chci věrně vyjádřit. Své havíře oblékám tak, jak chodívali za mého dětství, a proto sháním popis všech součástí tehdejšího jejich ústroje, jehož dnešní generace už snad ani nezná. Bez tohoto podrobného a pečlivého studia nechci si dovoliti nic udělat.

Které závažné práce své mi vyjmenujete?
Jsou to obrazy: Cheb, portréty pí V., p. M., univ. prof. Š., V stříbrných dolech, Hloubení, V srpnu a Mateřství. Na tyto grafické listy vyhrál jsem již v roce 1919 první cenu v soutěži akademie výtvarných umění o Hlávkovo cestovní stipendium, které pak bylo základem pro mé studijní cesty do Itálie a Francie. Dále si cením portrétu sl. Zlatníkové, obrazu U nás doma, Večerní modlitby, Příbramě a nejvíce ovšem vrcholné své práce, jmenovaného cyklu 15 kreseb podle námětů z našich hornických písní, jejž mám dosud v práci.

A co bylo uveřejněno z vašich prací v knihách a časopisech?
Cheb, některé portréty, hornické náměty v knize Cajthamlově „Požár v dolech příbramských“, doprovodil jsem několika obrazy Kášovy Pohádky Stříbrného kraje, zemřelému Fráňovi Kučerovi jsem nakreslil tři uhlokresby do jeho knihy hornických povídek Strž a aquatintu pro jeho knihu Bezejmenní! Pořídil jsem ilustraci pro knihu Jacka Londona Syn vlkův a mnoho ilustrací pro časopis Od stříbrných hor. Také v jiných časopisech (na př. v Naší obraně) a publikacích byly mé obrazy otištěny.

Co připravujete a co plánujete?
Kromě známého již cyklu obrazů*) chci v nejbližší době nakresliti vlastní portrét v hornickém kroji, starého havíře z osmdesátých let minulého století, podobiznu otcovu (lept), svoji dcerušku Lidušku ve skutečné velikosti a čtyři velké kresby na propagační plakát, jenž bude určen pro nádraží naší republiky. Budou to čtyři typické partie našeho brdského a hor-nického kraje: partii lesní a vodní z Brd, březohorskou šachtu a Příbram se Sv. Horou.

Když jsem skončil s mistrem Hojdenem tento dlouhý interview, procházel jsem znovu jeho atelierem, šel jsem od obrazu k obrazu, abych se ještě jednou potěšil krásou všude kolem mne rozvěšenou. Nejdéle jsem opět postál u leptu U nás doma a u Večerní modlitby a pak před cyklem motivů na slova hornických písní. Tímto souborem obrazů z hornického života příbramského jako by mistr vyjadřoval své nejvnitřnější bohatství myšlenkové a hluboko se nořil do osudů hornického Příbramska. Je to velký dar hornickému domovu, ano, celému národu. Tu promlouvá minulost kraje příbramského i přítomnost. Nemůže hluboce nepohnout nitrem toho, kdo prožil a procítil život horníka našeho kraje. Je to práce, vycházející z nejhlubších záchvěvů mistrova uměleckého zanícení, do ní přetavil a na povrch vynesl stříbro svého nej-vnitřnějšího já.
Všiml jsem si na Hojdenových obrazech ještě jednoho jevu. Hojden rád pracoval motivy zemědělské. Zvláště ve svém raném období. Před okny jejích příbytku na Březových Horách sklízeli o prázdninách s malých hornických políček obilí. A dál se vlnilo obilí lazeckých rolníků. Na sklizených polích v sousedství šachet s vysokými komíny a těžnými klecemi pásával Karlík Hojdenův kozu a hrával si tu se svými sourostenci. Jak by nezůstaly tyto dojmy z dětství ve vnímavé duši umělcově trvale!? Proto na jeho obrazech i z poslední doby spatříte, že rád spojuje na témže obraze motiv práce zemědělské s námětem práce hornické. Vždyť výtěžek obojí práce je tak těžký! Jde z mozolných rukou rolníka a havíře.
V obrazech Hojdenových není dále motivu revolty, ale znějí v nich tóny smíru a pokory, pramenící z poznání, že v hlubinách dolů je odevzdán horník neúprosnému osudu a náhodě. Tu vládne Velký Permon a jeho skalní skřítkové. Tímto smírným, resignovaným tónem sbližuje se tvorba Hojdenova s uměleckým literárním odkazem hornického básníka, zemřelého Fráni Kučery. Je zajímavo konstatovat, jak oba umělci pronikli dokonale nitrem příbramského horníka a nalezli souhlasně, že není v něm ducha vzpoury, ale že miluje klidný a pokojný život. Cit pro spravedlivé ocenění práce je však u tohoto kolektiva havířského velmi vyvinut a z toho pramenící i vděčnost k tomu, kdo mu spravedlivě měří. Hojdenovi havíři jsou rázovití, pracovití a poctiví muži z měst a vesnic našeho drsného kraje podbrdského. Takové je tedy zobrazuje svými kresbami tvořivá ruka našeho krajana grafika.
Chci tímto článkem upozornit naše četné čtenáře, že žije mezi námi pracovník umělec, jenž věnuje všechny své síly příbramskému kraji a jeho hornictvu, jez obé nevýslovně miluje a že jest proto povinností našeho obecenstva ocenit po zásluze poctivost velké umělecké a tvůrčí činnosti Hojdenovy a ji také podpořit. Hojden pracuje — vyjádřeno slovy Turgeněvovými — „pluhem hluboko zabírajícím”.

*) Za nejcennější své dílo z té doby pokládám portrét sl. Zlatníkové, pracovaný suchou jehlou.
*) Přinášíme jeden z těchto obrazů, jehož fotografii měl mistr Hojden po ruce. Je to výjev ze staršího života horníků březohorských. Havíři, oblečení v slavnostním krojí, přišli znaveni z hornické parády (bylo tu o nich již psáno) a zašli se občerstvit do starodávné hospůdky u Šefčínského dolu na Břez. Horách.

 

Přijměte tedy pozvání a vstupte do galerie Karla Hojdena